Třídil je břídil

Napadlo vás někdy, co se děje s tím, co vyhodíte? Teď nemám na mysli žádné vyšší myšlenky než prach sprostý odpad, který doma vyhodíte do koše a pak odnesete do směsného kontejneru.
Někdo nad tím možná ani nepřemýšlí. A právě takovým člověkem byl i Josef Třídil.
Josef třídil žil v jednoduchém panelovém bytečku v pražských Modřanech. Pracoval jako účetní v jedné velké nadnárodní firmě, která se zabývala výrobou a distribucí papíru.
Jeho život byl šedivý, stereotypní a doslova každý den byl jen jako by jej přejel přes kopírák dne následujícího.
Ano, přes kopírák. V kopírování on si liboval. V kopírování a papírování. Za ta léta, co pracoval jako účetní, se v papírech doslova vyžíval. Ovšem nejlibější pocity zažíval při kopírování.
Z práce si domu nosil aktovku přeplněnou všelijakými tiskopisy, které doma poctivě třídil a ukládal do igelitových fólií.
Manželka mu zemřela už před lety, děti neměl a tak si žil ve svém malém bytečku docela sám. Svému okolí připadal jako podivín a morous. Když každé ráno odcházel do práce, pravidelně překontroloval poštovní schránku, nepozdravil pošťačku, prošel po své už léta vyšlapané cestičce do své oblíbené večerky, kde nakoupil vždy po jedné koblize, dvou rohlících a jednom balení taveného sýra. Občas – to když něco oslavoval, sáhnul s potutelným úsměvem do lednice, odkud vylovil vakuově balenou šunku. To vše si pečlivě zabalil do několika pytlíků a igelitové tašky a odnesl do práce.
Začala nová doba – podnik se rozhodl myslet ekologicky, a proto pořídil svým zaměstnancům několikero speciálních odpadkových košů na tříděný odpad. Josef, když přišel ráno do práce, byl vždy zaskočen. Odpadkové koše mu úplně narušily jeho harmonogram. Byl totiž zvyklí jít vždy odpoledne do kuchyňky, kde si namazal své dva rohlíky a několika pytlíků, do kterých si je předtím v obchodě zabalil, odhodil společně s celofánem a papírovou krabičkou od sýra do jednoho odpadkového koše. A právě tento koš zmizel. Obcházel kuchyňku kolem dokola, prolezl doslova každý kout, ale jeho černý vyklápěcí odpadkový koš nikde. Namísto něj byla položena velká krabice, která měla několik přihrádek. Byla ještě prázdná. Pan Josef byl zmatený. „Krabice místo koše? No kdo to kdy viděl!“. Odložil své odpadky na kraj kuchyňské linky a odešel do své kanceláře. Když se o druhé polední pauze vrátil, své odpadky nenašel. Podíval se na místo odpadkového koše a uviděl je úhledné poskládané do jednotlivých přihrádek. Zakroutil hlavou, vyndal koblihu z papírového pytlíku a ten pak namátkou odhodil do krabice. Spadl do přihrádky s nápisem PLAST. Pan Josef byl pečlivý člověk a byl za to v práci náležitě chválen a obdivován. Ale od té doby se něco změnilo. Okolní zaměstnanci jej začali přehlížet, zastavovali se u dveří kuchyňky pokaždé, když si připravoval svačinu a s úšklebem a kroucení hlavou odcházeli. Pan Josef vždy své odpadky hodil do přihrádky, která mu byla zrovna po ruce a pokaždé, když se vrátil pro druhou část svačiny, byly odpadky vytříděné do jednotlivých přihrádek. Každé odpoledne pak kroutil hlavou a dumal nad tím, kdo může být takové čuně a přehrabovat se v odpadcích.

Jednou stál u svého oblíbeného kopírovacího stroje a zaslechl cizí rozhovor. Bavily se tam dvě sekretářky. Asi si ho nevšimli. Bavili se totiž o něm.
„Hele, viděla´s toho Třídila? To je prase, co?“
„No jo, už zase to udělal viď? On se to snad nikdy nenaučí.“
„Hlavně že se jmenuje Třídil, břídil jeden. Ale aby třídil , to teda ne.
„Jako kdyby mu měla upadnout ruka, kdyby hodil ten igeliťák do plastů a ten papírovej pytlik do papíru. Dyť by se měl stydět, to uměj i malý děti!“
„Jojo, to je pravda! Moje janička dneska přišla ze školy a …“
Josef už dál nechtěl poslouchat tenhle rozhovor. Významně si odkašlal. Obě sekretářky se zamračily, nasupeně se otočily na podpatku a odkráčely pryč chodbou.
Zůstal stát u tiskárny úplně sám. Dumal nad tím, o čem se ty dvě vlastně bavily. „Co dělám špatně? Proč už mě lidi nezdraví tak jako dřív?“ Celý zamyšlený a nešťastný odešel do kuchyňky si udělat čaj. Při té příležitosti vybalil i koblihu z papírového pytlíku. Když udělal úkrok stranou, aby mohl vyhodit své odpadky, ucítil v zádech propalující pár očí, který jej pozoroval. Zastavil se, ale nechtěl se otáčet. Chtěl, aby to vypadalo, jako že ho ten člověk vůbec nezajímá.
Stál před krabicí a pozoroval jednotlivé přihrádky. Teprve teď si všiml, že každá z nich je opatřena malým barevným štítkem: PAPÍR, PLAST, SKLO, BIO. Všiml si, že obsah jednotlivých přihrádek opravdu odpovídá nápisu na štítku. V přihrádce PAPÍR se krčilo hejno papírových ubrousků a jedna dopisní obálka, pod nápisem PLAST leželo několik pečlivě zmačkaných PET lahví přikrytých igelitovým pytlíkem, přihrádka s nápisem BIO ukrývala slupku od banánu a vedle v přihrádce SKLO byla odložena lahev od smetany do kávy.
„Ha“ poznamenal si pro sebe. Prohlédnul si své odpadky nesmělým pohybem ruky je odhodil do přihrádky s nápisem PAPÍR. V tu chvíli oči za ním promluvili „Ty vole!“ Josef se otočil a uviděl drobného poláka, který roznáší po kancelářích poštu. Pošťák stál jako opařený a očima zíral střídavě na Josefa a na krabici. Josef obešel užaslého pošťáka a zamířil do své kanceláře. Cítil neuvěřitelně povznášející pocit, ale nevěděl přesně, čemu jej má přisuzovat.
Druhý den ráno jej hned po příchodu všichni zaměstnanci firmy začali halasně zdravit. Josef nevěděl, co si o tom má myslet a tak odpovídal na pozdravy a usmíval se na všechny strany – to pro jistotu, aby si nikdo nevšiml, že mu něco uniká. Vklouzl do své kanceláře, odložil si věci a usedl ke svému stolu. Na klávesnici jeho stařičkého počítače ležel papír. Byl to leták, který upozorňoval na závažný ekologický problém. Josef text jen tak prolétl očima, příliš jej nezajímal. Ale na konci dopisu uviděl obrázek podobného vetřelce, kterého jim nainstalovali do kuchyňky namísto odpadkového koše. Vrátil se tedy očima zpět a přečetl si důležitosti a postup při třídění odpadu.
Ten samý den, když navštívil svou oblíbenou kuchyňku, aby si namazal rohlíky, cítil na sobě mnohem víc párů zkoumavých očí. Tentokrát se rovnou otočil. Uviděl doslova celé osazenstvo patra, jak jej napjatě pozoruje. Teď přišla jeho šance na svůj starý, vážený, život.
Otočil se, do jedné ruky vzal igelitový pytlík, do druhé papírovou krabičku od sýra. Otočil hlavu, aby se významně ušklíbl na obecenstvo a svůj odpad vytřídil do správných přihrádek. Všichni přihlížející mu zatleskali. Od té chvíle ho ve společnosti zase každý s úsměvem zdravil, přál krásný den a vůbec- dělal mu doslova pomyšlení.
Jednoho dne, když stál u svého oblíbeného stroje, všiml si otevřených dveří do sousední kanceláře. Seděla tam mladá dívka, scanovala nějaké papíry, ukládala do počítače a pak kopírovala do nějakého maličkatého válečku. O scanování už věděl své, o počítačích taky leccos pochytil , ale ta malá věc…
Zeptal se svého souseda na to zajímavé zařízení. Ten mu prozradil název toho magického zařízení, popsal všechny výhody a funkce a Josef jen žasl. Na příští den si jej hned pořídil. Od toho dne už ho nikdo u kopírky neviděl. Už si přestal domů nosit štosy papírů k přepracování. Vše pečlivě ukládal na flash-disk a doma přehrával do počítače. Dokonce i vyházel z domova všechny své šanony. Pečlivě je samozřejmě scartoval a vytřídil.
Nebylo se potom čemu divit, když se mu na dveřích kanceláře objevil nápis
„ TŘÍDIL UŽ NENÍ BŘÍDIL!!!“


konec