Krásná lípa

Krásná lípa

Je to už dávno. Člověk by málem zapomněl, na ten překrásný, košatý strom, který stával na konci naší ulice. Byla to lípa. Zasadili ji tam lidé někdy ještě před první světovou válkou. Od té doby dělala lípa všem v okolí jen radost.
Vyrostla ve vysokánsko zelený skvost, který každého, kdo prošel, potěšil. Stala se relaxačním místem pro babičky, které si v jejím stínu chodily plést, místem pro ty nejdivočejší hrátky sousedových dětí, vztyčným bodem, kde se scházela celá ves a ve své obrovské zelené koruně ubytovala mnoho ptačích nájemníků, které rok co rok překrásně zpívali a oslavovali její krásu.
Omamná vůně jejích květů provoněla každé jaro celou ulici. V tu chvíli nastoupily děti a začali pilně sesbírávat každičký květ, který dopadl na zem. Čaj z květů této lípy ulevil mnoha lidem od nemoci.
Jednoho dne, to jsem byl ještě velmi malý a neměl jsem z věcí tolik rozum, přijeli silničáři a postavili před lípu betonovou lavičku. Přišlo mi to tenkrát jako neuvěřitelný počin hodný obdivu. Betonová lavička, která pro mě znamenala mnoho možností na hraní. S ostatními dětmi jsme po ní běhaly, skákaly, bavili se vyrýváním různých obrázků do dřevěného opěradla… a lidé kolem chodili a kroutili hlavama. Lavička se jim nelíbila. Prý narušila celý ten klidný kout, ve kterém lípa stála.
Krátce poté, co silničáři postavili lavičku, začali se kolem lípy shlukávat bandy pubescentů, kteří zde popíjeli víno z krabice a špačky od cigaret típali o kůru stromu. Obec tomu chtěla udělat přítrž a tak vysílala policejní hlídky, aby mládežníky od lípy odehnaly. Ty byly ale naprosto bezmocné. Neexistoval žádný zákon, který by zakazoval vandalizovat překrásné staré lípy. Obec tak nechala alespoň postavit vedle lavičky drátěný odpadkový koš s nadějí, že vajgly budou končit právě tam.
Měsíc s měsícem se sešel, z lavičky zbyl jen betonový skelet, lípa chuděra byla úplně obsypaná nedopalky a odpadkový koš doslova přetékal krabicemi od vína, skleněných lahví, papírových kapesníků a dalšího smetí. Nikdo jej nevyvážel. Namísto poklidného koutu ukrývala nyní lípa jen nepořádek a chaos. Lidé už se u lípy nescházeli. Když procházeli kolem, nikdo se na ni ani nepodíval. Lípa posmutněla.
Když šli kolem jednoho večera opilý mládežníci, zastavili se u lípy. Chvíli se bavily, smáli se a pošťuchovali, až odpadkový koš převrhli. Odpadky se rozlétli do všech stran. Ale nikdo si jich nevšímal. Naopak. Od toho večera odhazovali lidé odpadky na místo původního odpadkového koše, i když už tam žádný nebyl. Kolem se linul zápach z tlejících zbytků vína, slupek od ovoce a lahví od všeho možného.
Nájemníci se z lípy odstěhovali a následující rok už se nevrátili. Lípa umírala smutkem. Její překrásné srdčité listy začaly opadávat, ačkoli nebyl ještě jejich čas. Kůra zčernala a křehla. Větve se pomalu blížili k zemi. Byl to smutný pohled.
Společně s vršícími se odpadky přibývalo nových – nezvaných hostů. Mezi plechovkami od piva se usídlila rodina potkanů, sladké zatuchlé víno zase vyhovovalo drobným octomilkám. Komáři nepohrdli starým párkem. A jak tak všichni hodovali na jednom místě, lidé už se k lípě ani nepřiblížili.
Až jednou, to když na lípě nebyl už ani lísteček a kůra se drolila na mnoha místech, přišel člověk s chemikáliemi a hromadu postříkal. Během několika minut popadalo na zem stovky octomilek a tisíce komárů. Potkani se udusili jedem.
Člověk uviděl své dílo, usmál se a odešel. Nechal vše tak, jak bylo. Jenže mrtvá zvířata se začali rozkládat. Dvacetičlenná rodinka potkanů se povalovala po hromadě mezi popadaným hmyzem. Jejich tělíčka se stala lákadlem pro další hmyz. A tak se celá akce opakovala znovu.
Lípa zemřela. Uschla a stala se tak pro člověka nebezpečná. Její mohutné seschlé větve nekontrolovatelně padaly na chodník a mohlo se stát, že by mohly někomu ublížit. A tak přišel znovu člověk – jiný, než ten předtím. Přinesl pilu a sekeru a lípu skácel.
Byla již delší dobu bez života, ale i přesto bylo slyšet po celém kraji sténání větví a nařikání kořenů, když padala k zemi.
Byla potupně naložena na malý vozík a odvezena k někomu do sklepa, kde posloužila jako topivo při dlouhé zimě.
Lípa zmizela. Odpadky ale zůstali. Dělali stále větší škodu. Prý na nich jeden čas byla vídána i velmi jedovatá moucha CeCe.
Lidé chodili okolo a zacpávali si nosy. Situace byla už tak hrozivá, že musela zakročit obec.
Proto jedno nedělní odpoledne nastoupila tlupa brigádníků a odpad zlikvidovali. Vykopali obrovskou Jámu, do které vše shrabali a hlínou udusali. Peníze, které dostali od města na skládkovné ,si samozřejmě rovným dílem rozdělili. Od toho dne chodili lidé okolo a něco jim chybělo. Zastavovali se na místě, kde stávala lípa a přemýšleli, co je jinak.
Po dlouhé době jim to došlo. Vzpoměli si na ten překrásný strom, co se hrdě tyčil, zdobil ulici a svou omamnou vůní přiváděl všechny kolemjdoucí do euforie. Vzpomínali a stýskalo se jim.
Rozhodli se tedy zasadit strom nový. Ten jim ale nikdy nevyrostl. Od té doby na místě krásné lípy ptáci nezpívají, tráva neroste a ani děti si nehrají.
Mnozí pamětníci se však vždycky cestou zastaví, aby zavzpomínali.