O mém těle

Byl krásný květnový den, sobotní odpoledne, a já se povalovala v parku. Zadumaně jsem projížděla učebnicí biologie. Čekaly mě přijímací zkoušky na gymnázium a právě biologie byla jedním z hlavních oborů, které se u přijímaček neustále opakovali a pro spoustu lidí to bylo důvodem k nepřijetí.
Projížděla jsem stránku po stránce, kombinovala s poznámkami z pestře pomalovaného sešitu.
Bylo horko a já si svlékla tričko.

Cítila jsem, jak mi slunce příjemně prohřívá záda, lehounký větřík si pohrává s mými vlasy a já měla neuvěřitelný pocit. Nedal se nijak moc dobře popsat.
Byl to takový tajemný pocit radosti. Položila jsem se na záda a položila ruce na bříško.
Uvědomovala jsem si ten dotek.
Rukama jsem jemně posouvala po kůži. Připadala mi neskutečně hebká – více než kdy jindy.
Z bříška jsem fascinovaná tím novým pocitem přejela k žebrům.
Slunce pálilo. Cítila jsem jej i přes zavřená oči.
Z žeber jsem se hnaná zvláštní touhou přesunula na prsa.
Cítila jsem teplo, které ale vyvěrávalo z vnitřku mého těla. Hladila jsem je a nevědomky otevřela ústa. Srdce se mi rozbušilo.
Pomalu ale jistě jsem přestávala vnímat okolí, ptáci přestali zpívat, měla jsem pocit, že tam sem jen já a má touha.
Rukama jsem pátrala po tom místě, odkud se rozléval ten libý pocit.
Prsty mi sjížděli k pánvi a níž.
Kalhotky mi nezvykle zvlhly. Byla jsem tím překvapena.
Okamžitě jsem přestala snít, vrátila jsem se zpět do reality.
Přemýšlela jsem nad tím, jestli je to normální.
Myslela jsem, že sem se počůrala, nebo tak něco.

Na učení už mé dávno přešla chuť. Oblékla jsem se a šla domů.
Teprve po několika týdnech jsem se v jednom dívčím časáku dočetla, co že je to to zvlhnutí.
Vybuchla jsem smíchy. Takhle se vylekat... a přitom to bylo tak krásné...
Od té doby si „hrátek“ s vlastním tělem užívám, jak jen to jde.
Nebojím se. A čtu časáky ! :-)