blueberry ´s blog: úvod do literárních věd 2

Věda o literatuře

Literární věda – samostatný vědní obor zabývající se uměleckou literaturou.

Sleduje ji systematicky.

Literární věda jako disciplína vzniká v 17. století, vyrůstá t lingvistiky a filosofie.

Vyvinula se z filologie, jež se už v Antickém Řecku zabývala jazykem a stylem literárních děl a vykládala i historické reálie s nimiž dílo souviselo, nebo o nichž pojednávalo.

Aristoteles rozdělil poetiku a rétoriku. Rétorika je způsobem, jak přesvědčit posluchače, tedy něčím úplné jiným než literatura. Tato odvětví se však vyvíjela ve své těsné blízkosti, proto tvorbu z těchto epoch řadíme mezi krásnou literaturu.

Filologický přístup k literatuře trval až do konce 18. století Teprve od romantismu se začaly objevovat a vyhraňovat určité literárně-vědní směry, založené na různých filozofických a estetických stanoviscích a zdůrazňující některý aspekt (hledisko) při zkoumání a posuzování literárního díla.

Ve 2. pol.19.století patřil k literárně vědním oborům pozitivizmus, který se na literární vědy snažil uplatnit metody přírodních a exaktních věd.(fr. Hyppolyte Taine - podle něj dílo objasňují 3 činitelé – rasa, prostředí a moment.

Hlavní součásti literární vědy tvoří dějiny literatury, teorie literatury a literární kritika..

Patří k ní ale též komparistika a k pomocným odvětvím např. bibliografie a textologie.

Literární teorie pohlíží na literaturu jako na něco, v čem je systém a řád

- zkoumá podstatu a specifičnost leiteratury

- pojmenovává obecné zákonitosti literárního procesu (způsob čtení, psaní)

- třídí techniky (vyprávěcí - ich forma, er forma)

- zabývá se interpretací textu (výkladem)

- vytváří typologii textu

- pojmenovává jednotlivé žánry a typy literatury

- základem je text

Literární historie pohlíží na literaturu jako na řadu děl v chronologickém prostředí

- podstatou zkoumání je vidět literaturu v dějinném procesu

- zkoumá pohyb proměny konkrétní literární struktury (například zkoumání jednoho tématu jak přichází, vyvíjí se,vytrácí se apod. nebo vývoj 1. žánru a podmínky jeho vzniku, vývoje …

- zkoumá konkrétní jednotlivé dílo – vznik díla, okolnosti, autora, jak odpovídá tehdejší estetické normě – jak bylo vnímáno, hodnoceno, jak je aktuální dnes, vztah k realitě, vztah vypravěče k autorovi …

Literární věda čerpá poznatky i z oblasti sémiotiky (nauka o významech slov), psychologie, stylistiky a matematiky.

Život a vývoj lit. institucí (např. časopisů)

PEN KLUB - international

Název klubu v sobě skrýval hlavní podmínku členství, neboť jej tvoří počáteční písmena profesí spjatých se slovesným uměním: poets, playwrights, editors, essayists, novelists (tedy básníci, dramatici, vydavatelé, esejisté, romanopisci). Zkrácená podoba P. E. N .proto znamenala, že do klubu mohou vstoupit pouze ti, kdo vládnou pérem. Dnes sdružení také zahrnuje žurnalisty a historiky.

Zahajovací večeře PEN klubu se účastnili sami iniciátoři sdružení, dnes již téměř zapomenutá anglická spisovatelka venkovských románů Catherine Amy Dawson Scottová a John Galsworthy, který se stal prvním předsedou mezinárodního PEN klubu. Mezi první členy patřil Joseph Conrad, George Bernard Shaw a Herbert George Wells. Prvním českým členem se stal v roce 1923 Alois Jirásek.

PEN klub je nejstarší světová organizace na ochranu lidských práv a také nejstarší organizace která propaguje přátelství a intelektuální spolupráci mezi všemi spisovateli bez ohledu na to kde žijí, zdůrazňující roli literatury jako katalyzátoru vzájemného pochopení a bojující za svobodu slova a jednající jako mohutný hlas na podporu spisovatelů pronásledovaných, vězněných, či zavražděných pro své názory.

PEN klub je nepolitická a nevládní organizace,která udržuje formální konsultativní vztahy s organizací UNESCO.

bývalé předsedy Mezinárodního PEN klubu patřili Alberto Moravia, Heinrich Böll, Arthur Miller, Mario Vargas Llosa a Karel Čapek

hlavní cíle

1. Rozvíjet intelektuální spolupráci a porozumění mezi spisovateli;

2. Vytvořit celosvětové společenství spisovatelů, kteří budou klást důraz na klíčovou roli literatury při rozvoji světové kultury

3. Bránit literaturu proti mnohým hrozbám, které proti ní dnešní svět staví

České centrum Mezinárodního PEN klubu
V únoru 2005 oslavil český PEN klub 80. výročí svého založení, o něž se významnou měrou zasloužil především Karel Čapek. V letech 1938–1989 byla činnost PEN klubu utlumena, místy až minimalizována, oficiálně však nikdy nebyl zakázán či rozpuštěn. Toho se využilo v létě 1989, kdy došlo k oživení jeho existence a do PENu začali vstupovat jak spisovatelé liberálních postojů, tak i do té doby zapovězení literáti z řad disentu. Po roce 1948 v zahraničí zároveň působil exilový PEN klub. České centrum Mezinárodního PEN klubu uspořádalo mezinárodní kongres v Praze, k jeho významným aktivitám patří i akce solidarity s vězněnými a pronásledovanými spisovateli zejména v totalitních režimech. V poslední době také víc spolupracuje s novým českým literárním pokolením. Každé dva roky PEN klub uděluje prestižní literární Cenu Karla Čapka, kterou naposledy obdržel žijící klasik české dramatické tvorby Ladislav Smoček. Stojí za zmínku, že v současnosti je prezidentem Mezinárodního PEN klubu český básník a prozaik Jiří Gruša. O faktickou obnovu PEN klubu se výrazně zasloužil prozaik a dramatik Ivan Klíma, nyní již řadu let je prezidentem Českého centra prozaik a filmový scenárista Jiří Stránský, za komunistického režimu politický vězeň.

Literární sdružení v ČR

V období 1948–1989 byl v českých zemích uplatněn sovětský model politického řízení kulturního, tj. literárního života: spisovatelé byli sdružování do výběrových institucí s primárním ideologickým zacílením, jejichž špičkovou organizací se stal Svaz československých (českých) spisovatelů, který měl v jednotlivých regionech své krajské pobočky. Po roce 1989 se toto direktivní řízení proměnilo v postmoderní spektrum spisovatelských spolků a sdružení, z nichž některé působí ve sféře literárního života dlouhodobě, jiné mají menší význam

Obec spisovatelů České republiky
Vznikla v prosinci 1989 a měla se stát (po vzoru Syndikátu českých spisovatelů, zrušeného roku 1948) syndikátovou organizací spisovatelů, čili typem sdružení s velice širokou čtenářskou obcí. Tento program se naplnil pouze zčásti, na rozdíl od svého vzoru jsou členy Obce vesměs jen spisovatelé (nikoli tedy literární pracovníci v širokém smyslu, jen někteří překladatelé aj.), navíc přijímaní na základě určitého tvůrčího renomé;

Literární kritika

- subjektivní, avšak objektivně analyzuje a hodnotí dílo (v hodnocení už je ale zase ta subjektivita J)

- kritik je nejdříve čtenářem díla, hodnotí ho sám za sebe, analyzuje ho na základě objektivních jevů a skutečností

- základním žánrem je recenze a kritika, dále kritická studie – využívá literární historii, kritický rreferát.

- Lit. Kritici – F.X.Šalda, Václav Černý – lit. Historik, kritik, překladatel

Vznik literární kritiky je možné spojovat se vznikem literatury samé; reflexe soudobého literárního života byly již v dílech antických autorů (Aristofanés, Lúkiános). Jako specifická odborná činnost vznikla literární kritika též v antice v podobě filologické kritiky a hermeneutiky. Toto pojetí pokračovalo i ve středověku a vrcholilo vlivem humanistickém bádání za renesance, kdy zesílil kritický zájem o literaturu, zejména v podobě polemik (J. Blahoslav: Filipika proti misomusům). V době klasicismu se literatura stala předmětem společenského zájmu, vznikaly básnické polemiky, satiry, literární pamflety, travestie a parodie (N. Boileau-Despréaux: Umění básnické). Za osvícenství se literární kritika stala součástí dobového ideologického zápasu (Voltaire, D. Diderot, G. E. Lessing) i úsilí o kritiku vědeckou, zejména v oblasti filozofie a historie (J. Dobrovský). V 1. polovině 19. století se literární kritika vytvořila jako zvláštní literární druh a samostatná profese.

Na text se zaměřil zejména strukturalismus.

Strukturalismus je velmi široký vědeckýsměr i vědecká metoda v jazykovědě, literární vědě a jiných humanitních vědách, který vznikl ve 20. století. Proti analytické metodě rozkladu a studia jednoduchých prvků zdůrazňuje význam struktur, tj. celkového uspořádání složitých systémů a vztahů mezi jejich prvky.

Strukturalismus obrací pozornost od analytického zkoumání jednotlivých prvků a složek jazyka ke studiu jejich vzájemných vztahů a místa jednotlivých prvků v rámci jazyka jako systému. Jazyk je především celek, systém znaků, přičemž znak je pro strukturalisty jednota označujícího a označovaného. Označující (např. hláska, slovo) může být nositelem významu právě a jedině proto, že se ode všech ostatních zřetelně odlišuje. Tak si z nesčetného množství různých zvuků každý jazyk vybírá velmi omezenou množinu diskrétních fonémů, které nesou významy. Jiné zvukové varianty jazyk ignoruje a musí dbát jen o to, aby se fonémy mezi sebou nepletly.

V literární vědě spočívá strukturalistické zkoumání například v hledání typických protikladů (opozit), vyprávěcích schémat, různých časů vyprávění a podobně. Strukturalistická je slavná analýza pohádek ruského badatele V. Proppa.

Významným průkopníkem strukturalismu byl francouzský antropolog Claude Lévi-Strauss, který navázal na sociologii E. Durkheima a zkoumal například opozici přírodního a kulturního u jihoamerických Indiánů, jejich klasifikační systémy, pravidla myšlení nebo různé struktury příbuzenských vztahů. Mezi strukturalistické antropology patří například také Edward Leach, P. Clastres nebo M. Godelier.

Recepční estetika se zabývá tím, jak působí text na čtenáře

Recepční estetika, v originále Rezeptionsästhetik, je směr literární vědy, který vznikl v 60. letech 20. století v Západním Německu a který byl systematicky rozvíjen kostnickým romanistou Hansem Robertem Jaußem. Jejím cílem je obnovení literární historie zavedením čtenáře jako výchozího bodu literárněhistorického vývoje. Estetický účinek díla spočívá v rozdílu mezi ním a horizontem očekávání čtenáře.