Co je to literatura

Pojem literatura je odvozený od slova lat. původu litera=písmeno.

Za literaturu můžeme označit jakýkoli psaný text.

Ve 20. letech 19. století, kdy se zkoumání literatury začal připisovat hlubší smysl, vědci nerozlišovali rozdíl mezi literárními či neliterárními díly.

Dnes literaturu rozlišujeme několikerým způsobem. Např.:

A.)

literatura věcná – zaměřuje se na poznání a sdělení, patří sem odborná literatura, populárně naučná i administrativní texty

literatura umělecká – krásná literatura

je zaměřena na estetický účinek. Patří sem i ústní lidová slovesnost.

Literatura publicistická a literatura faktu

Stojí na pomezí mezi literaturou krásnou a věcnou.

Pojem „literatura“ se všeobecně užívá pro označení krásné literatury.

V Antice se literatura vyvíjela bok po boku řečnické prózy, proto sem spadají i tato díla těchto epoch.

B.) dělení literatury dle původu

Národní – česká, německý, ruská, americká…

Epochy – antická, středověká…

C.) podle určení

Dětská x pro dospělé

Výpisky z Cullera

Vysvětlit přesně co literatura je či není je složité. Nad touto otázkou hodně polemizuje Culler ve své knize Krátký úvod do literární teorie. Určitý text někdy vykazuje rysy, kt. z něj činí literární dílo.

1.) LITERATURA JAKO AKTUALIZACE JAZYKA

Literatura představuje jazyk, který jazyk jako takový (slov. zásobu,organizaci vět. konstrukce) aktualizuje ->ozvláštňuje ho.

Zvláštní důraz se potom klade na poezii. Při čtení beletrie se na rytmus slov, hlásek… moc nehledí. Jazyk je zde organizován jinak.

2.) LITERATURA JAKO INTEGRACE JAZYKA

Literatura je jazyk, v němž se různé prvky složky textu uvádějí do komplexní souvztažnosti. V literatuře existují vztahy zesilující, kontrastní či disonanční povahy.

V literatuře je důležité všímat si především organizace jazyka, nikoli číst text jako výraz autorovi duše či odraz společnosti.

3.) LITERATURA JAKO FIKCE

Výpovědi literatury mají ke světu zvláštní vztah – vztah, kt. označujeme jako „fikční“.

Literární dílo je jazyková událost vytvářející představu fikčního světa, jenž zahrnuje mluvčího aktéry, události a implikované publikum (kt. se prostřednictvím rozhodnutí, která se v průběhu příběhu učiní, ubírá k různým postojům k vyprávění)

Fikčnost se v literatuře neomezuje na postavy a události : vyskytují se zde proto postavy přirozené i nepřirozené v prakticky neomezeném časoprostoru.

Specifickým způsobem fungují v literatuře deiktická slova.

Deiktická slova – často zájmena (já, ty.. ono) a nebo příslověčné určení místa, času (zde, tam..dnes).

„Dnes slýcháme z nebe laštovky čiřikat“ – slovo „dnes“ neznamená moment, kdy bylo slovo napsáno.Ani moment, kdy je čteno.

„Já bloudil samotný jak mrak“ -slovo „Já“ neoznačuje zákonitě autora – pouze mluvčího.

Mluvčí může v některých případech být i autor. Ale není tomu tak rozhodně vždy.

Vztah mezi tím, co říká mluvčí a tím co si myslí autor je vždy otázkou interpretace. Stejné je to i s popisovanými událostmi a skutečností v reálném světě. Skutečnost bývá zasazena do kontextu kt. řekne, jak jej máme vnímat.

4.) LITERATURA JAKO ESTETICKÝ PRVEK

Lit. Dílo je estetickým objektem, protože od čtenáře vyžaduje, aby se zamyslel nad vzájemným vztahem formy a obsahu.

Podle Kanta se estetické objekty vyznačují „účelností bez účelu“ – účelnost literárního díla je ve vypravovatelnosti. Dobrý příběh je vypravovatelný - zaujme čtenáře. Ale nepodává informace, ani nijak viditelně nepřesvedčuje.¨

5.) LITERATURA JAKO INTERTEXTOVÝ A SEBEREFLEXIVNÍ KONSTRUKT

Intertextualita – díla jsou vytvářena z jiných děl, z nichž vycházejí, jež opakují, relativizují, transformují….

Sebereflexet literatury – romány jsou na určitém stupni o románech o problémech a o možnostech reprezentace. Literatura je činností při níž autoři usilují o to, aby literaturu posunuli dál, aby do ní vnesli něco nového.

1.)+2.)+3.)+4.)+5.) = vlastnosti literárních děl jako rysy, na jejichž základě jsou jako literatura klasifikovány.

Funkce literatury

V Anglii v 19. století byla literatura považována za specific. způsob psaní, jemuž bylo připisováno několik funkcí.

- vyučovací předmět v koloniích – psaní a čtení mělo za úkol přimět domorodce k obdivu Anglie

- boj proti sobectví a materialismu – na domácí půdě se právě rozvaloval kapitalismus, který se vyznačoval právě sobectvím a materialismem. Literatura byla pojítkem mezi buržoazií a proletariátem, poskytovala možnost i nejchudším zakoušet výsady bohatých a bohatým zase ukazovala svět chudých. Mohla tedy zušlehťovat nejen nižší vrstvy, ale také aristokracii a střední vrstvy.

Všeobecně má literatura národní funkci. Čtenářům (ohraničená obec, která umí v daném jazyce číst a porozumět) přispěla literární díla ke vzniku národních společenství. Fikce totiž neustále prosakuje do reality a tak např. čtení Jánošíka mohl v lidech rozdmýchávat hrdiinské projevy i v realitě, učilo je čestnému chování.. atd.

Literatura je nositelem ideologie a zároveň jejím likvidátorem.

Literatura je instituce založená na možnosti říkat vše, co si člověk dokáže představit. Tento pohled na ní je zásadní pro jakoukoli ortodoxii – náboženství, diktátorské systémy … - poskytuje možnost pro jejich zesměšňování, parodování či stvoření nějaké monstróznější fikce. PROTO CENZURA