.jpg)
Sovětská montážní škola
V kinech mladého sovětského svazu kolovaly ještě ruské předrevoluční filmy, jelikož země se potýkala s nedostatkem filmové suroviny i filmového technického zázemí.
Nejsnažším řešením, jak omezit ideologický vliv bývalého režimu, se stalo přestříháváním starých filmů.
Tato paradoxní zkušenost stovek střihaček byla jednoním z klíčových podnětů pro svobodnější přístup k filmu jako takovému.
Základní kámen dnes scela běžného žánru – tzv. Střihovému dokumentu- položila právě jedna z davu sovětských střihaček – Esfir Šubová, když osobní filmový archiv cara Mikuláše II. Přestříhala do porevolučně koncipovaného díla Paděnije dynastii Romanovců (Pád dynastie Romanovců, 1927).
Sovětštní režiséři se celé době doslova přizpůsobili a plně využívali montáže.
Byli na světě vůbec první, kteří pojem montáž uchopili systematicky jako hlavní tvůrčí princip – nástroj Individuálního vyjádření.
Kulešovův efekt
Lev Vladimirovič Kulešov byl jedním ze zakladetelů sovětské kinematografie.
Byl učitelem mnoha režisérů, přednášel na VGIKu, v roce 1929 byla vydána jeho učebnice Isskustvo kino.
Filmová montáž pro něj byla jako kompozice barev v malířství a harmonický sled zvuků v hudbě. Podle něj nezáleželo tolik na obsahu jednotlivých záběrů, ale na způsobu jejich spojování. Podstatu filmu tvořila kompozice, sled záběrů, filmová stavba složená z montáže krátkých záběrů, jež jsou snadno čitelné a účinné. Vnější pohyb a rytmus záběrů měl být plánován už předem – dle scénáře.
Kulešov, coby filmař teoretik i praktik přišel při svém zkoumání na řadu technik, které jsou využívány dodnes. Snad nejznámější je Kulešovův efekt, kterému se učí filmaři na školách po celém světě.
Jedná se o psychologickou hru vnímavosti člověka.
Kulešov zaexperimentoval a natočil 3x totožnou tvář herce Ivana Možžuchina s neutrálním výrazem a střídavě ji prostříhal s různými výjevy (hrající si dítě, rakev s mrtvou ženou, talíř plný polévky).
Diváci po shlédnutí tohoto experimentu připisovali jednotlivým záběrům na Možuchina různé – vždy odlišné – výrazy.
Další experiment zkoumal psychologické podmínky a důsledky kontinuální montáže pro vyprávění neexistujících prostorů – setkání dvou herců na pozadí Moskvy a Washingtonu.
Přes všechny své experimenty, které zastával často i v praxi byl Kulešov odpůrcem extrémních střihů. Navazoval na vyprávěcí a popisné postupy románu 19. století.
Dokumentární fikce
Dziga Vertov (1896-1954) se původně živil jako střihač zpravodajského materiálu zasílaného z fronty válečnými kameramany. Již v této fázi postupně přecházel od konvenčního kombinování záběrů k expresivním experimentům.
Jeho snahou od počátku bylo objevení nového pole vnímání skrze dokumentární film. Metodou autenticity se mu stal princip „přistižení života přičinu“, přičemž unikátní nedostatky, které nedokázal včas zachytit, kompenzovala právě montáž.
Vertov pro svou montážní metodu vytváření nové imaginární reality používá termín „ideologická fikce“ - jeden záběr má funkci jen čistě informativní, teprve až další ukazují skutečne postoje či dění. Samozřemě že hlavním faktorem je zde montáž.
V ideologickém zaméření se ale Vertov liší od Kulešova, který významotvornost montáže užíval spíše k narativním účelům.
Bylo by hříchem nezmínit se o Vertovově nejvýznamějším a zároveň nejroslulejším díle – Muž s kinoaparatem (1929) , kde použl veškeré ,do své doby poznané techniky montáže – split-screen, zpomalení, rozmnožení, fragmentace, víceexpozice a prolínačky.
Muž s kinoaparátem byl obraz jednoho dne ve městě. Vertov zde synchronizoval čtyři dějové linie -
obrazy všedního dne – práce muže s kinoaparátem – vznik filmu a demonstrace technických možností kinematografie – diváci v kinosále.
Montáž pro sovětské režiséry
Montáž je nástroj pro formulování myšlenky díla, která je nezávislá na světanázoru či třídní příslušnosti.
Montáž je výsledkem práce umělce- inženýra konstruujícího stroj z předpřipravených součástek.
Závěrem
Mohla bych jmenovat i další dlouhou řadu sovětských montážníků, zvučná jména jako například Pudovkina, nezapomenutelného Ejzensteina a jeho velkofilm Křižník Potěmkin a další, ale myslím, že pro vysvětlení sovětské montážní školy jsem uvedla dostatek příkladů
Zdroje :
Cesta k filmovému dokumentu; Rudolf Adler; AMU v Praze; ISBN: 80-85883-72-4
http://katalog.artfilm.cz/osobnost/OSO287
http://cs.wikipedia.org/wiki/Dokument%C3%A1rn%C3%AD_film#Sov.C4.9Btsk.C3.A1_cesta
Žádné komentáře:
Okomentovat