Lit. Žánry

základní žánry: Lyrika, Epika, Drama¨

- v současné době se v literární vědě etabloval tzv. trojrovinný model, který rozlišuje:

○ literární druhy (lyrika, epika a drama)

○ žánry (jakožto nižší jednotku)

○ žánrové varianty (jako jednotku nejnižší).

Např.: v rámci epiky (druh) je román (žánr) a v jeho rámci pak román budovatelský(varianta).

- v dějinách literatury byl koncept žánru jak odmítán (romantismus, postmoderna), tak přijímán a chápán jako neměnný a závazný (klasicismus)

- zatímco epochy, které pojem žánru přijímaly, budovaly složitý a závazný systém žánrů, epochy, které jej odmítají, stírají hranice mezi jednotlivými žánry, libují si v překračování žánrových hranic (ale i např. ve stírání hranice mezi realitou a fikcí)

LYRIKA
nemá děj ,vyjadřuje pocity, postoje, vztahy
většinou ve verších
dělíme: milostná, politická, přírodní, úvahová
druhy: píseň, óda, elegie, satira, epigram

píseň: nejstarší žánr, z ÚLS, přesný rytmus a rým, lidová (nemá autora), umělá (má autora), př. K.H. Mácha ?Ani labuť ani lůna (úvahová), Z temna lesa žhehulička (přírodní)
óda: oslavná báseň, složitější a větší rozsah, př. F.L. Puchmajer ? Óda na jazyk český
elegie: žalozpěv ? má smutný ráz, tématem je ztráta někoho nebo něčeho, př. J. Kainar
Dopis pro nemocnou
satira: báseň, která odsuzuje ironií, vtipem a nadsázkou záporné společenské jevy, lidské vlastnosti a vztahy
epigram: drobná satirická báseň, stručně vyjadřuje úsudek k určitému životnímu jevu, slova poučují, příklady táhnou (Co sám nerad, nečiň jinému, žáku, pravil kantor kdesi, třepaje ho za pačesy), př. K.H. Borovský ?Král Lávra

EPIKA
původně ve verších, teď ve větách (próza)
má děj
druhy: bajka, román, novela, povídka, epos, paměť, kronika, pohádka, pověst, anekdota, legenda, báje
příběh: kratičká událost, která je humorná, poučná nebo anekdotická
bajka: nejstarší zvířecí pohádka, krátký příběh, zvířata se projevují a jednají jako lidé, autoři používají alegorii (jinotaj) ? lidské nešvary ukazují nepřímo
báje: pokus primitivní společnosti o výklad světa, jejich hrdinové jsou bohové
pověst: místní (o lokalitách), historická (národní,legendární, o lidech), o původu, erbovní
pohádka: příběh s nadpřirozenými bytostmi, zvítězí dobro nad zlem, lidová, literární, autorská, znaky: nadpřirozené bytosti, velká úloha zvířat, magická čísla (3,7,9,12), důležitá úloha ženy (často babička), stejné slovní obraty (zazvonil zvonec a pohádky je konec, bylo nebylo)
povídka: jádrem je určitá událost, bývá určena místně, časově
novela: stručnější a sevřenější než povídka
epos: pověst ve slovech, tématika války nebo hrdinských činů, hrdinský (epos o Gilgamešovi, Ilias a Odysea), rytířský (Tristan a Izolda)
román: objevuje se zde více příběhů, odehrávají se ve větším časovém rozmezí, mnoho hlavních a vedlejších postav, historický (Psohlavci, Robin Hood), dobrodružný (Volání divočiny, 2 roky prázdnin), životopisný (Já Rembrandt), fantastický, výchovný, psychologický, vesnický, společenský
kronika: dějinné události v přesném sledu za sebou, bez hodnocení a vnitřních souvislostí, př. Kosmasova kronika česká, Dalimilova kronika

DRAMA
určené k předvádění na jevišti
vznik ve starověkém Řecku
dělíme: tragédie, komedie, činohra
tragédie: řeší tragický konflikt, vznikla z náboženských obřadů, př. Romeo a Julie
komedie: (veselohra), komický konflikt, který má člověka pobavit, př. Večer tříkrálový, Sen noci svatojánské, Zkrocení zlé ženy)
činohra: komické i dramatické situace, jako by ze života, př. Alois Jirásek Lucerna
akta scény výstupy
řeč dramatu: dialog ,rozhovor, monolog, samomluva

LYRICKO EPICKÉ FORMY
balada: báseň se smutným příběhem a tragickým zakončením, lidová (z ÚLS, Tři dcery, Vodníkova nevěsta), ohlasová (v době národního obrození, Toman a lesní panna), fantastická, sociální společenská (popisuje společenské vztahy a zabývá se důsledky těchto vztahů, př. J. Neruda Dědova mísa
romance: báseň středního rozsahu, protiklad balady příběh je radostnější, celková nálada jasnější, př. J. Neruda Romance o Karlu IV., J. Vrchlický Jarní romance

STRUKTURA literárního díla
dělíme na tři roviny
1.tematika - tvoří ji soubor témat (témata hlavní a vedlejší)
téma: kromě děje vyjadřuje i hlavní myšlenku a někdy i smysl literárního díla
námět: pouze obsah díla (př. Ota Pavel ? námět: úlovek velké ryby, téma: sblížení malého chlapce se starým člověkem)
2. kompozice ; výstavba: úvod zápletka rozvoj rozuzlení závěr
děj probíhá v čase, chronologicky (plyne postupně), retrospektivně (začíná koncem a vrací se)
děj probíhá v místě
3. jazyk- většinou se děj odehrává ve třetí osobě (er - forma)
ich- forma napsáno v 1. osobě (vzpomínková próza, paměti, životopisy)

Žánry v realismu

Znaky:
• Realisté usilují o přesná a všestranné studium života ve všech jeho projevech
• Mnozí věřili, že lidská existence je podmíněna = determinována vnějšími okolnostmi, jako je výchova, dědičnost, rasa, tomuto podléhali naturalisté
,, Ctnost a neřest jsou stejně produktem jako cukr a vitryol.“
• Realisté sledují hrdinu ve vývoji
• Zpodobňují člověka průměrného, jeho životní prostředí
• Usilují k objektivnímu přístupu k lásce, autor není v díle přímo účastněn, vyjadřuje své postoje formou hrdiny a prostředí
• Neunikají do minulosti, zajímá je spíše současnost, pokud jdou do minulosti, hledají nějakou souvislost, nebo-li paralelu mezi minulostí a současností
• Místo individuálních odlišností si všímají toho, co je společné určité skupině lidí
• Realisté upozorňují na křivdy společnosti, hledají možnost nápravy
,,Román má být zrcadlem společnosti.“
• Důraz na detail, zároveň realitu popisují NEKOPÍRUJÍ
• Popisy a charakteristiky upozorňují na charakter člověka = popis je funkční
• Hlavními tématy je svár vášní a rozumu, sociální křivda plynoucí z bídy, národnostní útisk, kritika toho, že člověk je posuzován podle majetku, touha po vzestupu
• Typizace = literární hrdina je vykreslen tak, aby ztělesňoval podstatné rysy člověka v konkrétním historicky určitém společenském prostředí. Postava na konec přestavuje celou společenskou skupinu

Typické žánry:
o Román nebo povídka
o Románová kronika
o Románový cyklus
o Románová epopej
o V poezii se realismus příliš neobjevuje

Např. Gogol

Realismus a nominalismus je středověké označení pro dvě obecné tendence, pro jednu ze základních polarit lidského myšlení, jež se týká vztahu mezi obecným a zvláštním, společným a jednotlivým, univerzálním a individuálním.

Krajní realismus soudí, že skutečně „jsou“ jen obecniny čili univerzálie (například člověk, strom nebo kružnice), neboť jen ty jsou trvalé a neměnné, lze je pojmenovat a poznávat, kdežto jednotlivé je od nich odvozené, vždy nahodilé, pomíjející a proměnlivé.
Krajní nominalismus naopak soudí, že „jest“ jen jednotlivé, neboť jen s jednotlivým lze udělat přímou zkušenost, ukázat na ně a přesně je popsat či změřit, kdežto domnělé obecniny vznikají až dodatečně (po věcech, lat. post res ) a jsou to jen slova či jména (lat. nomina, odtud nominalismus), jimž žádná samostatná skutečnost neodpovídá.
Kompromisní stanovisko, někdy nazývané konceptualismus, uznává nezbytnost obecných pojmů pro třídy předmětů, nepřikládá jim však samostatné bytí.

Synkrézie – spojující, prolínání.. viz ot. Číslo 1.

Genologie (z řec. genos – rod)

- literárněvědná disciplína, která se zabývá teorií literárních druhů a žánrů

- představuje typologii literární struktury

- pojem zavedl francouzský komparatista Paul van Tieghem ve 20. letech 20. století

- nezbytná součást literární vědy; je spíše jedním z přístupů, neboť záleží na tom, jakou platnost a důležitost ideji literárního žánru přisuzujeme

- ve větší míře se zavedla v polské literární vědě, kde se jí věnovala např. teoretička Stefania Skwarczyńska

- definuje žánrové znaky (tj. takové znaky, které konstituují určitý žánr a zároveň jej vymezují od žánru jiného)

- zkoumá, do jaké míry jsou žánry "čisté" a do jaké míry jsou naopak navzájem prostupné (srov. lyrickoepickou povídku v romantismu)

- popisuje vývoj a proměny žánru v dějinách, mechanismy zanikání žánrů, vznikání žánru nového a transformace jednoho žánru do jiného (vznik hororu z gotického románu)