Komunikace přenos informací mezi min. 2 účastníky

Transakční pojetí pohlíží na komunikaci tak, že každý mluvčí je zároveň i posluchačem a naopak, je tedy jak komunikujícím, tak sdělujícím. Považuje také všechny prvky komunikace vždy za navzájem závislé, změna v kterémkoliv prvku procesu vyvolává následnou změnu i v ostatních.

Zákony komunikace (dle Watzlavicka)

1. Komunikace probíhá na dvou úrovních: věcné a vztahové.

2. Vztahová úroveň komunikace je silnější.

3. Nemůžeš nekomunikovat.

Složky komunikace

1.Verbální

NeNeverbální („řeč těla“) – gesta, polohy, mimika, vzdálenost

3. Paraverbální / instrumentální – intonace, barva hlasu, hlasitost, dynamika, tempo, pauzy, přízvuk, melodie

Komunikační kanálKomunikační kanál umožňuje přenos sdělení. Velmi často je používáno více kanálů (smyslů) najednou. Za kanály můžeme považovat i komunikační prostředky jako film, televizi, rozhlas, osobní rozhovor, kouřové signály apod.

Šum - Za šum můžeme považovat cokoliv, co překáží přijímání signálů. Může mít povahu fyzickou (hluk), fyziologickou (vada sluchu), psychologickou (únava) nebo sémantickou (nepochopení významu slov).

Jakobsonův model:

· Funkcí komunikace je více, všímá si 6 faktorů:

1. Kontext: to, co obklopuje účastníky v komunikační situaci = existence nějakého mimojazykového světa

2. Sdělení

3. Produktor

4. Recipient

5. Kontakt: mezi účastníky

6. Kód: jímž je sdělení transportováno

· Funkce jazyka:

a) Referenční: jazyk odkazuje na mimojazykovou realitu

b) Expresivní: výrazová stránka, výraz mluvčího

c) Konativní: apelativní (příkaz)

d) Estetická: poetická (zdvořilejší příkaz), definice stylu a slohu (pro někoho je důležitější ztvárnění než samotné sdělení)

e) Fatická: kontaktová, týká se kontaktu mezi lidmi (mluvčí ověřuje, zdali je kom. kanál volný, př. Telefonát: „… jste tam?“), je zaměřená na kom. kanál obecně

f) Metajazyková: jazyk se může vztáhnout na sebe sama, jazyk o jazyce samém

· Jakobsonovu modelu chybí sociální funkce, je mu vytýkána statičnost (kontakt je neustále vytvářen interakcí, nikdy není statický). Na Jakobsonův model navázal Halliday.

komunikační situace

Souhrn a uspořádání předmětů, jevů a událostí, při nichž se uskutečňuje komunikace. Toto uspořádání je zákonité, lze je studovat z hlediska společenských i přírodních věd a má přímý vliv na činnost komunikujících.

Literární komunikace

v procesu literární komunikace vystupují jako základní faktory tři následující nezbytné prvky: vysílač (autor) – dílo (literární text) – přijímač (čtenář). Jednotlivé prvky je možno zkoumat izolovaně, ve vzájemné propojenosti dvou z nich či v celistvém pohledu.

Výzkum literární komunikace jako celku by měl v ideálním případě obsáhnout celý proces fungování literatury ve všech jeho podstatných článcích, což by znamenalo sledovat ho od procesu zrodu díla, přes text jako výsledek tvorby, až po příjem díla a jeho působení na různé příjemce a na celou společnost.

Pro empirický výzkum literární komunikace jsou důležitější než vlastní činitelé tohoto procesu (autor – dílo – čtenář) spíše jim náležející činnosti (tvorba – šíření – recepce). Platí to i pro náš výzkumný záměr, který se soustředí zejména na poslední část tohoto řetězce.

literární recepce – vymezení pojmůTermín literární recepce se užívá pro řadu rozdílných jevů souvisejících se čtenářstvím. Pro objasnění jeho významu použijeme terminologické vymezení podle Lesňáka (ib.).

recepce v nejširším slova smyslu V tomto pojetí je recepce chápána jako přijímání určitého celku národní nebo regionální literatury v mezinárodním nebo historickém kontextu. Obdobou takového chápání literatury v domácím (národním) rámci je celkové přijímání literární produkce v určitém historickém období vlastním národním společenstvím. Toto chápání recepce není dále předmětem našeho zájmu

recepce v užším smyslu (čtenářská recepce literárního díla) -Jedná se o aktivní vztah individuálních příjemců a společenských skupin čtenářů ke konkrétním literárním dílům realizovaný jejich čtením. V obecnější podobě se může týkat i vztahu k národní literatuře či k literatuře vůbec. Věcným základem takového pojetí recepce je tedy čtenářský příjem jednotlivých literárních děl jednotlivými konkrétními osobami. To však nebrání v zobecňování získaných poznatků, jejich kategorizaci, systematizaci do souborů obecněji platných zjištění. Recepcí literárního díla se završuje proces literární komunikace a naplňuje se smysl autorské tvorby, poslání díla i cíl šíření literatury.

Literární dílo je umělecké dílo, jehož médiem je jazyk. Jedná se o text (tj. vyjádřenou, strukturovanou a ohraničenou jazykovou jednotku zpravidla větší než věta), která má estetickou funkci. Tato funkce je dominantní a je nadřazená případným dalším funkcím (poznávací, rekreační, persvazivní aj.).