Literární dílo

je umělecké dílo, jehož médiem je jazyk. Jedná se o text (tj. vyjádřenou, strukturovanou a ohraničenou jazykovou jednotku zpravidla větší než věta), která má estetickou funkci. Tato funkce je dominantní a je nadřazená případným dalším funkcím (poznávací, rekreační, persvazivní aj.).

Struktura literárního díla:

Struktura (od lat. struere= vrstvit, stavět; structura= stavba, složení)- množina vazeb mezi prvky, ať přímých nebo zprostředkovaných, udržující ve vzájemné funkční součinosti a hiearchii. ...

Paralelně s protikladem formy a obsahu se pak rozlišuje s. povrchová a hloubková.

S. v umělecké literatuře existuje v různých rovinách- na úrovni díla i literárního procesu.

Dílo obsahuje struktury jazykové(tj. struktury věty, verše, odstavce, kapitoly) nebo ideově tématické(např. syžet).

Literární proces lze charakterizovat z hlediska struktury synchronní(např. vztahy mezi díly téže doby, téhož směru, různých směrů jedné historické etapy) anebo diachronní(vazby mezi postupně vzniklými díly téhož autora, mezi básnickými školami různých historických epoch).

V díle jako celku lze rozeznávat 3 vrstvy:

vrstva tematická – látka ( námět) – je skutečnost, kterou si autor vybral k zobrazení

- předloha – námět již dříve v literatuře zpracovaný

- parafráze – úprava literárního díla

- adaptace – převedení do divadelní, filmové či televizní podoby; přizp. pro děti, mládež

- motivy – nejmenší tematické jednotky ( může to být cokoli)

- myšlenky – buď v díle vysloveny, a nebo z něj vyplynou ( v tom případě mluvíme o podtextu)

- hlavní myšlenka a téma ( ideově temat. zaklad) – vyrůstá z dílčích myšlenek a motivů ( může být více hlavních témat, pak jsou ještě vedlejší)

- postava – postava s výraznou vlastností příznačnou pro určitou skupinu se nazývá – Literární typ

vrstva kompoziční – způsob uspořádání a spojení tematických složek

kompozice epických děl:

chronologická Kronikářská) – v časové posloupnosti

letrospektivní (zpětná – při vzpomínkách; např.: nejprve výsledek děje, pak to co mu předcházelo

rámcová – více dílčích příběhů zařazeno do příběhu hlavního ( např.: Tisíc a jedna noc)

paralelní ( prolínavá) – souběžně se rozvíjí několik dějů, které se postupně prolínají

kompozice lyrických děl: ( lze využít i v epice)

kontrast ( protiklad) – vedle sebe řazeny protikladné jevy

gradace ( zvyšování, stupňování) – stupňuje se myšlenková a emociální intenzita, popř. napětí

vrstva jazyková – jazykové prostředky, které autor užívá k uměleckému vyjádření. Vybírá je tak, aby měly estetický účinek. Proto autor může pracovat se všemi jazykovými prostředky ( tj. i nespisovnými), může využívat celou slovní zásobu, v ní máme i zvláštní vrstvu slov s estetickou hodnotou – poetismy. Dále existují jazykové prostředky, které estetické hodnoty vytvářejí – jazykové prostředky umělecké

- tropy – všechny druhy obrazných či nepřímých pojmenování, založené na přenášení významu ( metafora, metonymie); básnický přívlastek – epiteton

- figury – jde o zvláštní kombinace seskupování, opakování hlásek, slov; anafora – opakování slov na počátku veršů; zvukomalba – napodobení zvuku slovy; apostrofa – řečnická otázka, řečnické oslovení

- grafické prostředky – grafické provedení

Přímá a obrazná pojmenování

· souvisí s významovou stránkou jazyka

· rozdíl mezi přímým a obrazným pojmenováním:

o u obrazných dochází k nahrazování slov – přeneseme význam původního pojmenování na nové pojmenování

1. Přímá pojmenování

· epiteton – básnický přívlastek

1. constans – označuje stálou vlastnost

2. ornans – zdobný přívlastek

· příměr – básnické přirovnávání ( … jako … )

· paralelismus – přirovnávaný jev a jeho obraz jsou kladeny vedle sebe

· antiteze – přirovnáváme protikladem

2. Obrazná pojmenování = Tropy

metafora

přirovnání na základě vnější podobnosti

užívá se tu také personifikace

· metonymie

pojmenování na základě vnitřní podobnosti

slunce – světlo, život, sláva, …

· synekdocha

označuje se nějaká věc jménem věci jiné na základě jejich věcných souvislostí kvantitativních

mnoho jar místo mnoho roků; obloha se třpytila místo hvězdy se třpytily

· perifráze vyjádření opisem

nepojmenujeme přímo, ale pomocí opisných znaků

· eufemismus-zjemnění

zemřel – zesnul

· dysfemismus-zdrsnění

opilec – ožrala

· oxymorón-vtipně spojující dva pojmy zdánlivě si odporující

svítání na západě, chudý boháč, živá mrtvola, výmluvné mlčení

· ironie-užití slova opačném významu, způsob vyjádření posměchu

· sarkasmus-jízlivý výsměšek – zesílená ironie

· synestézie-záměna smyslového vnímání,př. červené fanfáry trubek

· hyperbola – nadsázka

· alegorie = jinotaj - v textu je jiná skutečnost, ponaučení

Intertextualita se ve 2. polovině 20. století stává jedním z klíčových pojmů literární vědy. Zaznamenala rychlý vývoj, který vyústil do vzniku konceptuálního pojmu, tj. pojmu, který dovoluje nahlédnout nejen vnitřní ustrojení literárního díla, ale i jevy širší – celek literárního díla, literární komunikace, jakož i umění, celé kultury, resp. znakových systémů obecně. Intertextualita se tak řadí k oněm klíčovým pojmům (jako byla v dějinách estetiky např. mimésis), které přináší de facto jednoduchou myšlenku, z níž vyplývají nejrůznější aplikace spojené s množstvím výkladů a terminologických variací. Je přitom symptomatické, že se nejedná o myšlenku radikálně novou, kterou by přineslo teprve 20. století: latentně je obsažena již v takových klasických pojmech, jako je např. parodie či pastiš; ostatně jiný z bazálních pojmů, žánr, je bez teorie intertextuality nemyslitelný.

Pojem intertextualita označuje jakýkoli vztah textu (textů) k jinému textu (textům), efektivní (= smysl dodávající) přítomnost jednoho textu v textu jiném.

V obecnější rovině pojem intertextualita vyjadřuje fakt, že veškerá „literatura se nutně rodí z literatury“ (Mojmír Otruba) a pouze v jejím rámci. V užším smyslu označuje konkrétní vztahy mezi texty a jejich popis (tzv. „deskriptivní intertextualita“ ). Toto „užší“ a „širší „pojetí“ představuje dva póly přístupu k problematice intertextuality, nikoli vývojovou názorovou osu, a podmiňuje povahu a dosažnost pojmu

Textologie Disciplína zabývající se komplexním zkoumáním textů s cílem stanovit jejich autentické znění (textová kritika), nebo jejich proměnlivost v čase (historie textu)

Rukopis (nebo také manuskript) je jakýkoliv dokument psaný rukou, tedy nikoliv vytištěný nebo jiným způsobem reprodukovaný. Termín může označovat také sdělení, které je zaznamené rukou jinak než psaním, například nápisy vydlabané na tvrdém materiálu, nebo vyryté nožem v omítce, rydlem ve voskové destičce či klínové písmo vytvořené ostrým rydlem na ploché destičce z nepálené hlíny. Výraz manuskript je odvozen z latinského manu scriptus neboli napsáno rukou. rukopis poslední ruky , což jest poslední vydání za života autora

Kritické vydání je vydání závažného textu, jemuž předcházela důkladná textová kritika, to jest snaha o text co nejpůvodnější a s co nejméně chybami, a které obsahuje tak zvaný kritický aparát. To je přehled textových variant, vynechávek a vsuvek, někdy i s údaji o jejich „váze“ čili věrohodnosti.

Kritická vydání starých a často opisovaných textů (například Bible, spisů Platónových nebo Aristotelových) se opírají o staré rukopisy, zlomky, citace u starých autorů, o staré překlady a podobně. U novověkých autorů, kteří už psali pro tisk, porovnává různá vydání s autorovými rukopisy, poznámkami a pod. Kritické vydání je hlavní pomůckou pro důkladnější práci s textem, pro jeho interpretace atd.

Textová kritika, též textologie nebo textově kritická metoda, se vyvinula z klasické filologie, aby zkoumala literární původ a redakci antických textů. Její snahou je rekonstruovat původní text a jeho změny. Jako samostatná věda se objevila v 19. století.

Úkolem textové kritiky je rekonstruovat podobu starověkých či středověkých textů. V případě sporných variant se snaží určit, která z podob je původní. Nezajímá se o výklad těchto textů, avšak poskytuje výsledky své práce dalším odvětvím, např. exegezi.

Plodem práce textové práce jsou tzv. kritická vydání jednotlivých textů. Mezi nejběžnější patří vydání Bible v původních jazycích s jednotlivými variantami, vydání starověkých klasiků, církevních Otců, středověkých autorů, zvl. teologů. V moderní době se pořizují též kritická vydání sebraných spisů důležitých autorů literárních.