blueberry ´s blog: free cinema

Co bylo hnutí free cinema
Hnutí Free Cinema – svobodný film – se zformovalo roku 1956 kolem časopisu Sequence.

K této radikální vlně britského filmu se hlásilo mnoho mladých nespokojených dokumentaristů, kteří se často v řadách literárního hnutí „mladých rozhněvaných mužů“ drali o místo na slunci, v jejich případě lépe řečeno – o místo na plátně.

Spojitost mezi „mladými rozhněvanými muži“a hnutím „free cinema“ není náhodná.
Díla obou dvou uměleckých směrů vznikaly převážně v produkci společnosti Woodfall.
Oba dva směry si brali na paškál kariérismus, konformismus či měšťáckou společnost.
Snažili se co možná nejrealističtěji – bez jakýchkoli kudrlinek či mlžení okolo – zobrazit tíživé problémy mladých lidí a jejich vzpouru proti společnosti.

Jak už bylo řečeno na začátku, hnutí Free Cinema byl kolektiv mladých rozhněvaných mužů- filmařů motajících se kolem časopisu Sequence.

Časopis Sequence – nazvěme ho spíše filmové revue - založil při svém studiu na Oxfordské univerzitě Lindsay Anderson. Jako spoluzakladatel je uváděn Ostravský rodák Karel Reisz.

Psal se rok 1947 a hnutí free cinema bylo ještě v plenkách.

V roce 1950 Lindsay Anderson ve společnosti s Richardsonem formulovali zásady Free Cinema, které se zaměřují spíše na nízkorozpočtovou tvorbu, což byla obrana proti stále komerčnějším počinům britské a hollywoodske kinematografie.

Uvědomme si zároveň dobu, ve které radikální filmaři žili.
Situace britské kinematografie 50. a 60. let se potýkala s koncem II. světové války.

Do té doby byl film jen jakýmsi hraným divadlem na plátně. Divadlem, které mělo diváka z prvopočátku kinematografie šokovat (bratři Lumierové – příjezd vlaku) , později jen rozptýlit od starostí každodenního života, ukázat mu pohádkové příběhy (Cesta na Měsíc – G. Melies) a nebo veselé historky (grotesky Charlie Chaplina).

Hnutí Free Cinema bylo jiné. Vyprahlí dokumentaristé hledali nový směr, něco jiného, jedinečného, co by divákům ukázalo vše, co bylo v kině doposud tabu. Hledali co možná nejrealističtější zobrazení skutečného života. Svobodný film také zdůrazňoval nutnost osobního pohledu a důležitost všedního dne obyčejného člověka, vnesl s vehementní prudkostí do místního hraného filmu kontroverzní sociálně kritická témata, soudobé společenské problémy.

První manifest hnutí free cinema :

* „Jako filmaři věříme, že žádný film nemůže být dost osobní. Hovoří obraz. Zvuk zesiluje a komentuje. Velikost je nepodstatná. Dokonalost není cílem.

Postoj znamená styl. Styl znamená postoj.“

Autorem tohoto manifestu se stal nejradikálnější člen hnutí – Lindsay Anderson.Spolupodepsali jej další stěžejní osobnosti – Karel Reisz, Tony Richardson, Lorenza Mazzettia Gavin Lambert.

Italský neorealismus, francouzská Nová vlna a Free Cinema

Duchovní spřízněnost tohoto hnutí s italským neorealismem a francouzskou Novou vlnou nebyla náhodná.

Doba, ve které mladí dokumentaristé ve Francii, Itálii a Velké Británii přímo vybízela k revolučním myšlenkám.Ať už se jednalo o film či literaturu.

K zakladatelským snímkům francouzské nové vlny patří příběh dospívajícího chlapce Nikdo mne nemá rád (1959) Francoise Truffauta. Osudy anglického chlapce, který tráví volný čas cvičením poštolky, zachycuje Kes (1969) Kena Loache, jenž navázal na poetiku hnutí free cinema.

Již na hlavním hrdinovi si můžeme promítnout zásady obou směrů – důležité je zachytit reálný každodenní život se vším, co k tomu patří.

Kteří lidé v něm vystupovali
Nebudu se zabývat výčtem jednotlivých režisérů. Vybrala jsem dvě osobnosti, kteřé byli pro hnutí Free Cinema stěžejní a z mého pohledu nejvýznamnější.

Lindsay Anderson.

Anglický režisér Lindsay Anderson (nar. 17. IV. 1923 v Bangalore v Indii) studoval v Oxfordu, kde 1947 založil nezávislý kritický měsíčník Sequence. Do 1957 se převážně věnoval publicistické činnosti jako filmový kritik a byl jedním z iniciátorů hnutí Free cinema (Svobodný film), které podstatně přispělo k obrodě britského filmu.

Po marných snahách proniknout do dlouhého hraného filmu se přechodně věnoval jevištní režii na Osbornově scéně Royal Court Theatre. 1963 mu Osbornova společnost Woodfall umožnila natočit v produkci Karla Reisze první dlouhometrážní hraný film Ten sportovní život, obehrávající se v zákulisí britského profesionálního sportu, jímž si získal mezinárodní proslulost. 1965 zfilmoval podle námětu Shelagh Delaneyové povídku The White Bus (bílý autobus), kterou natočil ve spolupráci s českým kameramanem Miroslavem Ondříčkem.
Anderson natočil nejznámější kriticko-satirickou trilogii, kterou zahájil filmem Kdyby s Malcolmem McDowellem jako Mickem Travisem, protestujícím proti tyranskému školnímu systému. McDowell se dále objevil ve snímku Šťastný to muž! (1973), což byla zase velká kritika, tentokrát vlády, ale i lékařského nebo jaderného výzkumu. Trilogii Anderson uzavřel Nemocnicí Britania (1982).
Mimo filmování se v Londýně věnoval režii divadelních her, např. od Johna Osborna. Kromě toho také napsal knihu o svém filmovém bohu Johnu Fordovi. Jemu věnoval také dokument.

Karel Reisz
Reisz pocházel z Československa, ale od 13 let žil v Británii, kam se dostal jako jedno z několika set dětí, které před válkou zachránil britský makléř Nicholas Winton před holocaustem.
Narodil 21. července 1926 v Ostravě. O filmování se začal zajímat už krátce po příchodu do Británie, kdy na šestnáctimilimetrový film natočil své první pokusy.

Po válečné službě v královském letectvu se etabloval jako filmový kritik, napsal také uznávanou učebnici Umění filmového střihu.

Začátkem 50. let patřil mezi zakladatele filmového hnutí Free Cinema, které dalo Británii i světu jeden z nových pohledů na kinematografii.
Reisz byl čelním představitelem anglické nové vlny, spolupracoval s nejslavnějšími “mladými rozhněvanými muži“.

Jako režisér má na svém kontě například filmy V sobotu večer, v neděli ráno (1960), který byl oceněn trofejí BAFTA jako nejlepší britský film a získal několik dalších nominací, či film Morgan: A Suitable Case for Treatment (Morgan - případ zralý na léčení, 1966).

V 70. letech se přesunul se svou tvorbou do Spojených států, kde však slavil jen střídavé úspěchy. Reiszovým asi nejslavnějším filmem hollywoodského období je již zmíněná Francouzova milenka (1981) s Meryl Streepovou a Jeremy Ironsem v hlavních rolích. Streepové vynesla její role oscarovou nominaci. Za zmínku stojí i film z vietnamské války Psí vojáci (1978) se začínajícím Nickem Noltem.

Díla Free Cinema

Z prvopočátků se zdálo, že s jejich novým směrem nepřijde vytoužený ohlas u publika.
Postupně se ale k hrstce fimových nadšenců přidávalo více a více diváků z řad studentstva a inteligence.
Jméno celému hnutí určil název programu dokumentárních filmů Maminka to nedovolí (Reisz, Richardson), Spolu (Mazzetti, Anderson) a O Dreamland (Anderson), uspořádaný Lindsayem Andersonem v Národním kině při Britském filmovém ústavu, který také financoval jejich vznik.
V období mezi roky 1956 a 1959 Free Cinema uvedlo v Národním kině celkem šest programů, prezentující dále film L. Andersona Každý den kromě Vánoc, Reiszův My jsme hoši z Lambethu a řadu kontinentálních snímků podobného zaměření jako Polańského Dva muži a skříň, Gorettův a Tannerův Večerní Londýn, Truffautovi Uličníci nebo Krev zvířat Georgese Franjua či Krásný Serge Clauda Chabrola.
Do prominentního postavení divácky oblíbených filmů se dostal trend určující umělecky závažné výpovědi. Mluvíme nyní o filmech – Ohlédni se v hněvu (Richardson), V sobotu večer, v neděli ráno (Reisz), Ten sportovní život (Anderson).

Konec Free Cinema

Svobodný film se ve své pozdější fázi hrané kinematografie nazýval „Nový film“.
Dosáhl vrcholu kolem roku 1963. Potom ale už většina tvůrců tvořila filmy mimo původní intence.
Jeho zásadám zůstal nejdéle věrný zakladatel celého hnutí Lindsay Anderson. Stále dál zaijímal bojovný postoj proti britskému establishmentu.