a zase další fňukání...

Tak zase ležím na gauči, s hlavou zakloněnou a pozoruji svět skrze svůj strop. Skončila další etapa mého života, další roky po boku osoby, se kterou jsem zkoušela žít.
Tupě zírám, a jako na zažloutlém plátně si promítám svůj život, od píky, tak jak začal a jak jsem se v něm občas i vyskytovala a horkými doušky žila. Vidím tu světlejší místa, která se ztrácí v nerovných hranách a vidím mnoho východisek, které jsem bezrozmyslu zašlapala do prachu.

Tonoucí se stébla chytá - říkává se. A přesně tak se chytám i já každé otevřené náruče, každého pocitu porozumnění, každého pohlazení.
Snad to je důvod, proč si připadám jako zviřátko, kterému někdo omylem zapomněl nalepit na čenich štítek "CHCETE MĚ?".
A nejspíš je to i důvod, proč lidé dávají odemne ruce pryč, v domění, že jsem jen ta žvýkačka, co dobře chutná, ale na boty už se lepit nemusí.

Ležim a hledám tu nedávnou sílu, která mě poháněla a nutila neustále bojovat.

Jen brnění v ramenou a neskutečný tlak v šíji. Nic víc už necítím. Jen to a prázdný strop.