a zase další fňukání...

A zase další fňukání. Já vim, jsem holka ubulená a emocionálně rozjitřená.

Možná se dám do pláče, když mi chce někdo pomoci, možná mi tečou slzy, když mě někdo obejme a možná tu řeším něco ve velmi nákladné kocovině a nemám na to ani v nejmenším právo.

Už chápu, že tohle tady není deníček. Už vím, že někdo ty mé blafy také čte. A celkem mě to i vyděsilo :-).

Jenže - co já vím, co bude zítra. Někdy si chci své vzpomínky a pocity uchovat.

Snad je to ten jeden z těch bolestivějších... možná... ale proč ne - život není růžovej a není nic lepšího, než se zpětně ze svých chyb učit.

Ty motýlky v břiše

snad chtěla bys pochytat.

Jen ležet a spát, raději nedýchat.

Už cítíš to, n e ch c e š

a chvěješ se tiše ...

Ach ráno, můj zachránce, mělo bys pospíchat.

Ty motýlky v břiše

teď snažíš se pochytat.

Ta sžíravá touha - těla se dotýkat ...

jenže nemůžeš, nesmíš,

teď rozum ti píše

a slova co hladí jen snažíš se polykat.

Ty motýlky v břiše

dávno nemůžeš pochytat.

Snad včera - či jindy, dnes nedá se počítat.

Ač srdce bolí a pálí i duše,

Buď hrdá, buď silná a snaž se už nevzlykat.