Poslední šance na život ...

Možná trošku smutný příběh, ale i takové věci se dějí. Tím že k nim budeme zavírat oči nezmizí...
Sedim v baru. Je to vlastně jeden takový nonstop na Florenci. Objednala jsem si tu víno a v kapse mě hřeje pár drobáků.
Utekla sem. Utekla jsem od zdánlivě idylického života plného úsměvů a rodinných výletů, který se nakonec proměnil ve svět frašek a tragických koloběhů.
Říkala jsem si, jak snadné je utéct. Jak snadné je prostě ignorovat máminy urputné prosby a otčímovy výhružky.
Ale jednoduché to není.
Každou chvilku mi drnčí telefon. Volá maminka. Nemůžu jí to vzít.
Prostě nemůžu. Byl by to krok zpátky. Už je mi osmnáct, už můžu žít sama a tak to má být - tak to chci.
Otčím mi vyhrožuje, ale jsou to jen jeho plané tlachy.
Stačilo by pár slov a pár ukázkových modřin na místech, který nejsou zrovna moc lidem zřejmý.
Já tam prostě nemůžu žít.
Musim pryč.
Chci.

Když to na mě otčím zkoušel před lety, brala jsem to jako žert. Tenkrát to byl ještě jen mámin přítel, a tak jsem to brala jen jako snahu se spřátelit. To chytání se kolem ramen, pak kolem pasu, pak za zadek...
Ale ono to bylo asi něco víc.
Třeba když mě učil řídit auto. Věděl naprosto, že jsem bezradná, proto mi nabídl procházku jako odpočinek.
Přijala jsem to, protože jsem vážně byla unavená. On mě ale držel kolem pasu, tak pevně pak pokračoval, až jsem chtěla začít křičet. Nikde nikdo nebyl a já se tak bála. Sahal mi po rozkroku, a tiskl se ke mně,
říkal, že se musím uvolnit. Já ale nechtěla. Vysmekla jsem se mu a zkoušela řídit dál.
Zpětně řečeno - nebylo to zrovna košér - to dnes vím, ale tenkrát mi bylo třináct a
on byl prostě přítel mé matky. Nechtěla jsem nad tím dál dumat a tak jsem nechala vše běžet dál.
Jeho náklonnost najednou ustala. Řekla jsem si, že jsem byla asi paranoidní.

Přece jen, v té době vyzařoval optimismem a choval se jako naprosto normální člověk.

Bylo mi patnáct. Na ty narozeniny v životě nezapomenu. Oslava stála za nic. U kamarádky na chatě jsme se sešli ve třech a tak jsme to nakonec rozpustili. Mamka byla pryč a já se vracela před půlnocí domů. Byl tam.
Běžně jsme se pozdravili a já šla do sprchy. Pro jistotu jsem se zamkla. Ano - je to sice přítel a nakonec i manžel mé matky, ale já mu nevěřím.
Vylezla jsem ze sprchy, řekla dobrou a zavřela dveře od svého pokoje. Nemohla jsem usnout. Něco mě stále budilo. Snad to byl právě ten pocit, že usínám poblíž člověka, kterému nemůžu věřit.
Nastražila jsem uši a slyšela jeho rozhovor.
Bylo to z pevné linky. Stejné linky, která vedla i do mého pokoje.
Opatrně sem zvedla telefon a poslouchala. Byl to rozhovor z erotický linky. Promlouval jakýsi generovaný hlas a jeho - otčímův... byl to dost perverzní rozhovor.
Jen tak v duchu jsem si ujasnila, proč mamina je tak běsná nad výdaji za telefon.
Usnula sem.
Vzbudil mě až tlak na hrudi. Ležel na mně. Sápal se po mě, silou mi mačkal prsa, strhával ze mě noční košilku.

Znásilnil mě.

Takových večerů bylo víc. Pamatuju si je jen matně - jako by to byl jen můj sen. Nechci si to pamatovat a tak si proti tomu můj mozek vybudoval jistou ochranu.
Ale je to ve mě. A proto, když se někdo poblíž baví na podobné téma, cítím bolest.

Nemohla jsem to nikomu říct, protože vyhrožoval, že mamce řekne, že jsem ho svedla. Maminka ho opravdu milovala a já si nebyla jistá, jestli by bylo správné jí to vůbec říkat.
Buď by uvěřila jemu a mě by nenáviděla a nebo mně a tím bych jí neuvěřitelně ublížila.

Já ale nechtěla ani jedno.

Maminka ho miluje. Stejně by mi nevěřila.
Musím pryč.

Pozn. Březinová: - ještě by to něco chtělo..Já: to vim taky...ale co?