poprvé doma - opravdu doma

Když jsem byla malá, snila jsem o spoustě věcí... o tom, jak budu bydlet v nádherném dřevěném srubu, všude pokvete kvítí a na zahradě bude pobíhat velikánský pes... že kolem domu bude růst zelená tráva a slunce se bude každý večer schovávat za zelenoskvoucí kopec...že když mi bude smutno, budu moct jít ven, mezi kamarády...a že jednoho dne mě zachrání princ na bílém koni, budeme spolu žít - šťastně až do smrti....
   Nepředstavovala jsem se, jak ta záchrana bude vlastně vypadat, ale zároveň jsem ani nedoufala, že třeba jen polovička věcí se stane realitou...

Loňský rok byl jeden z těch nejrozpačitějších, co jsem kdy zažila.
Byl šedý, plný bolesti a nespravedlnosti...rezignace - i mé osobní.
Byl to rok, kdy se vyostřil můj bývalý vztah až k pěstnímu souboji, rok, kdy jsem opět nedodělala školu, ten rok, kdy jsem rezignovala na jakýkoli citový vztah včetně lásky i nenávisti...
Cítila jsem se prázdná, bez života...a nakonec i bez jakékoli naděje.
Hlavou mi kolovaly myšlenky na konec toho všeho. Kdo by přece potřeboval tak zbytečného člověka...

A zrovna ve chvíli, kdy jsem myslela, že je vše ztraceno, vydala jsem se za kamarádkou na návštěvu do jejího nového bydliště.
Nikdy nezapomenu na cestu tím autobusem. Neubíhala, byla nekonečná. Vše bylo bezbarvé, stromy skučeli vedle dálnice, bahno prýskalo od kol a já cítila, jak uvnitř umírám.
Vlastně se mi chtělo se otočit a utéct zpátky do svého strašnického brlohu, kde bych se schovala alespoň do doby, než mé bytná vyhodí za nezaplacený nájem...
Ale bylo pozdě. Hermeticky uzavřený autobus si to valil po D1 a už nebyla cesta zpět - přinejmenším do neděle...

Brno. Jen další velké špinavé město.
Vykodrcala jsem se s těžkým kufrem plným kamarádčiných věcí z autobusu a rozhlížela se po nádraží.
V dálce u trafiky, pod nápisem NON-STOP už nervózně přešlapoval tehdejší přítel mé kamarádky - Michal.
Vehementně mi rval z rukou věci. Kufr, tašku... nakonec se snažil mi vyrvat i kabelku, ale to už na mě bylo moc a okřikla jsem ho.
Byl tak galantní, až mi to bylo nepříjemné.
Ale po dlouhé době jsem se alespoň zasmála - hlavně tomu, jak ten pitoreskní človíček rval můj loďák přes dlažební kostky a obrubníky...zápasil s ním mezi tramvajovými kolejemi a chodci.
Nakonec jsme se dosoukali na nádraží.
Pod lampou jsem si začala Michala prohlížet. Byla to přecejenom velká láska mé kamarádky, která se sem přestěhovala z Prahy hlavně kvůli němu.
Byl rudý i na nose, jak se styděl. Hekticky mával ručkama a vysvětloval...a vyptával se ... a vůbec - koktal pořád cosi ... Bohužel mu nebylo moc rozumět.

Blansko. Zastávka uprostřed tmy.
Kousek za rohem už čekala Šárka s otevřenou náručí, celá se chvěla a plakala radostí...
Nejsem příznivkyně přílišného vítání, olíbávání se a vůbec, ale tu radost jsem jí prostě musela udělat. A po minutách vítání, oslintaná jak po náletu bernardýnů s rukou přiškrcenou její láskyplnou dlaní jsme vyrazili všichni vzhůru...


  -------------POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ ------------------------------