rande pozpátku

„To zase bude den“, pomyslela jsem se hned, co jsem vlezla do přeplněného autobusu. Našla jsem místečko na podlaze alespoň pro jednu nohu a rukou se chytla tyče. Jen, co se autobus rozjel, pochopila jsem zděšené pohledy spolucestujících. Řidič buď nesnídal a na konečné ho čekala teplá káva s koblihou, nebo snídal přemíru vlákniny a měl úplně jiné problémy.
Každopádně dokázal z autobusu vytřískat takovou rychlost, až se chudinka stará Karosa klepala.
Vláli jsme na tyčích jak prádlo na šňůře. Jedna zatáčka, druhá zatáčka, prudké zbrždění a pak „bum“, u mé nohy se objevily brýle. Pěkné brýle se silnými černými obroučkami. Pokusila jsem se pro ně opatrně sehnout tak, abych se nemusela nikoho chytat za nohavice nebo si klekat na špinavou podlahu. Úspěch. Narovnala jsem se a hledala majitele. Na sedačce seděl mladý, pohledný pán a nesměle natahoval ruku do prostoru. Naklonila jsem se k němu a brýle mu podala.
Nejen vděčné „děkuji“ mi bylo odměnou. Milý, sympatický úsměv mě provázel celým dnem a dokonce jsem se do své práce začala i těšit. Cílová, konečná stanice přišla až moc brzo. Pro řidiče jistě úleva, pro mě to byl však pocit lítosti. Snažila jsem se aspoň jít v co netěsnější blízkosti mého favorita, abych zachytila jeho vůni. Nezklamal, přesně takové typy mužů, takhle pěkně vonících, mám ráda.
Hned bylo ráno veselejší. Ještě v metru jsme po sobě hodili několik pohledů a pak se rozešli – každý svou cestou. V práci už bohužel nic příjemného nepřišlo. Jen rutinní záležitosti – žádná změna. Snažila jsem se zabavit alespoň vzpomínkami na ranní zážitek.
Místo oběda jsem se rozhodla zajít do nákupního centra, poohlédnout se po nějaké „radosti“ na sebe, abych si zpříjemnila den ještě víc. Bezhlavé jsem bloumala od jednoho obchodu k druhému, nikde nebylo nic, co by mě alespoň trošku zaujalo. Obchod s luxusním spodním prádlem mi vnutil myšlenku, koupit si něco z tohoto sortimentu. Po dlouhém hledání jsem objevila něco pro mě. S jásotem sem vběhla do kabinky a začala ze sebe téměř strhávat své svršky. Po chvilce ale mé nadšení výrazně opadlo, při pohledu na pěknou podprsenku a v ní moje „vnady“ jsem začala propočítávat, jak velký vliv na moje úspory by měla plastická operace.
Z myšlenek mé vytrhlo prudké odtržení závěsu. „Jééé pardon!“, zíral na mě sympaťák z ranního autobusu. A já stála a zírala na něj. Myslím, že si připadal stejně hloupě po chvilce ticha, kdy stál předemnou a civěl na mě. Když jsem se vzpamatovala, povídám mu:„Budu věřit, že to byl omyl. Můžete mi teda alespoň poradit, jestli má cenu si ji koupit?“ a snažila sem se moc nečervenat. „Určitě.A možná bych vám ji mohl rovnou i zaplatit, když jste mi udělala nedobrovolnou módní přehlídku, co?“ „Myslím, že to za to nestojí, ale děkuji za nabídku.“, odpověděla jsem a byla překvapená svým pohotovým jednáním. Zase ticho. Co dál? Začala sem zmatečné přešlapovat a přemýšlela nad nějakou vtipnou hláškou, kterými bych situaci usměrnila. Pán byl ovšem pohotovější –zatáhl závěs. Oblékla jsem se a vyšla ven. Čekal před kabinkami a smál se. „Máte k tomu ještě kalhotky? Ty jsem neviděl!“, zeptal se. „Jo,jo,jsou k tomu“,nechápala jsem dotaz.“Jestli jste si pŕišla něco koupit, tak tenhle model vám můžu schválit, sedělo vám to pěkně.“Drzoun.
Znervózňoval mé. Ještě víc mne znervózňoval jeho pohled. Připadala jsem si před ním tak…tak…nahatě. Šla jsem ke kase a on mě neustále pronásledoval. „Spokojen?“ zeptala jsem se po zaplacení, když jsem na něj narazila u východu. „Na jednu stranu ano, na druhou je mi trochu líto, že jsem to krásné prádlo na vás viděl asi naposledy.“ Koukala jsem na něj, nevěděla jsem, jestli se mám urazit, nebo být polichocena. „Rád bych vás pozval na kafe“ řekl a kouzelně se u toho usmál. V tu chvíli jsem se teprve octla v realitě a odpoutala se od jeho úžasných očí za silnými obroučkami. „Musím do práce. Mám jen polední pauza.“ „To nevadí, tak třeba zítra touhle dobou. Sejdeme se zase tady, touhle dobou, před těma kabinkami, aby to bylo stylové.“ „No tak dobře“ řekla jsem rozpačitě. Pomalu mi docházelo, co to vlastně dělám. Před obchodem jsme se letmo rozloučili a jako ve snu jsem se vrátila zpátky do práce. Ani jsem nevěděla, jestli mám radost z nového prádla, nového setkání, nebo mě prostě jen vzrušovala blízká budoucnost.
Većer jsem si uvařila, ráno pro jistotu už nejedla, umyla vlasy, oholila nohy a najednou mi doślo, že se chovám jako šílená puberťačka. Nahlas jsem si začala vyčítat své chování, ale pak sem se musela dát do smíchu. Páni, já mám rande!
Druhý den ráno jsem si samozřejmě oblékla své nové spodní prádlo, ať je to teda stylové. Autobus byl poloprázdný a žádné brýle na podlaze. Jen pár studentíčků co se dohadovali, jestli jít do školy, nebo radši do nonstopu na pivko. Trošku mě celá situace zklamala a až v tu chvíli mé napadlo, co když sympaťák vůbec nepřijde. Úplně mé to na celé dopoledne rozhodilo. Nevím, co jsem si představovala, ale tahle varianta mně vůbec nenapadla.
Kolem poledne jsem se už tetelila netrpělivostí. Nejistým krokem jsem opustila kancelář a zamířila k obchodnímu centru. Abych nebyla nápadná, v obchodě jsem dělala, že vybírám oblečení. Co kdyby mně někdo náhodou potkal – vysvětlovat známému, že jdu na rande se mi opravdu nechtělo. A co kdyby nepřišel? Vypadat tak jako trouba – ne. Radši ať to vypadá, že jdu zase utrácet. Pak jsem jen tak popadla první věc, co mi přišla pod ruku a dělala, že si to prohlížím. Byly to zrovna těhotenské kalhoty, ale toho jsem si nevšimla. Zamířila jsem s nimi ke kabinkám. Před nimi nikdo nestál a všechny se zdály prázdné. Celkově ten den bylo v obchodě nějak mrtvo. Pomalu jsem přešlapovala před první kabinkou a najednou jsem si všimla pohybu závěsu v poslední kabince. Přišla jsem blíž a milý pán si trůnil pohodlně na židličce. „Dobrý den, takhle schovaného jsem vás nečekala.“, snažila jsem se zakrýt nervozitu. Upřeně se na mě díval a lehce kývnul. Nevěděla jsem, co to znamená, ale ucítila jsem neuvěřitelné vzrušení. Natáhl ruku a jemné mě vzal dovnitř. Zahrnul závěs a s kamenným výrazem se mi podíval do očí. Zatočila se mi hlava a naprosto jsem přestala přemýšlet. Touha se mi rozlila po celém těle. Ani nevím jak, ale líbali jsme se. Líbali jako o život, jako kdybychom to tak dělali běžně… Když došlo na vysvlékání, pousmál se a řekl – „já to věděl“. Samozřejmě tím myslel mou včera objevenou podprsenku. Nicméně, ta byla za chvilku dole. Stejné jako sukně a pak kalhotky. Připadala jsem si jako šílená, ale zároveň mé hnala touha. Já chtěla, chtěla jsem ho, a vůbec všechno. Ale hlavně hned. Bylo to neuvěřitelné, jako nikdy předtím.
Potom jsme ještě dlouho setrvávali kdesi vysoko nad zemí a pomalu procitávali z vášnivé chvíle. Začala jsem se stydět. Došlo mi, že stojím nahá před úplně cizím chlápkem, se kterým sem se z čista jasna vyspala. Jak jsem vůbec něco takového mohla dopustit? „Lituješ?“, zeptal se. „Nelituju“, nevim, jak jsem mu tohle mohla říct, ale vlastně to byla pravda. Oblékli jsme se. „A teď to kafe?“, zeptal se. „Musím znovu do práce. Právě mi končí pauza.“ Špitla jsem a najednou mi došlo, že na žádný kafe ani jít nechce. Začal se smát a ještě před odchodem pronesl „Bylo to super. Uvidíme, co příště.“
Byl pryč. „A co třeba číslo telefonu, adresu…práce…!“ řekla sem si sama pro sebe nahlas. Byl pryč. Chtělo se mi ze sebe brečet. Ale zároveň jsem byla ještě celá rozechvělá erotickým zážitkem, takže se ve mně mlátila deprese a osobní znechucení s pocitem na vzlétnutí.
Jen večer na mé deprese dolehla. Vyčítala jsem si, že jsem nalítla takovému sebejistému týpkovi. Co když to dělá běžně? Musela jsem zauvažovat. Měli jsme nějakou ochranu? Ale jo. Myslim, že byl až tak pohotový. Ale co si te´d o mně asi myslí? Ale pak jsem si řekla, že je to vlastně jedno. Opravdu to stálo za to. A stejně se už nepotkáme. Spokojeně jsem usnula.
Ráno byl autobus zase pro změnu narvaný k prasknutí s jediným rozdílem. Řidič autobusu evidentně nikam nespěchal. Zastesklo se mi po zběsilé jízdě, která mi alespoň přinesla zajímavé zážitky. A najednou „bum“, u mých nohou ležely brýle. Rozhlédla jsem se. Asi osud, nebo nevim. „Nebojíš se, že se ti rozbijou?“ zeptala jsem se svého včerejšího přízraku a usmála se. „Půjdeme dneska na oběd a konečně probereme tvoje jméno, telefon a adresu?“ bylo mi odpovědí.

KONEC