MOMENTÁLNĚ NA BLOG NEMÁM ČAS - MOMENTÁLNĚ POSLEDNÍ 3 ROKY SE TU TAK PLÁCÁM A PLÁCÁM,  A TAK NA TO PROSÍM NEBERTE ZŘETEL. JE TU POKUS O REKONSTRUKCI, ALE PŘIŠLO MI DO TOHO NĚCO MALÉHO A TUZE ROZTOMILÉHO CO MI ŘÍKÁ MAMI, A TAK SE REKONSTRUKCE BLOGU ODKLÁDÁ NA NEURČITO

druhý den

Cestou jsme se zastavili na benzínce, koupit nějakou mlsku na večer. Vínečko, krabičku cigaret... nakupovalo se celkem těžko, Šárka mi stále pevně svírala ruku, poťouchle se chichotala a bylo na ní vidět, že je šťastná. Pak už jsme konečně pádili domu. Spíše se vlekli do kopce. Už si nepamatuju, v jakém sledu mi všechno vyprávěla, a už ani co. 

Když jsme vlezli do bytu, burácela hudba, chodba byla zaplněná botama a z kuchyně se ozýval bujarý smích. Jakýsi chlapec se prohnal chodbou do pokoje a ztlumil hudbu. 

"To je brácha - to je Šárka" - ujala se Šárka představování. "Čau" zavrčel brácha suše a odlítl zpátky do kuchyně. Pak už mě čekal jen zmatek, vybalování a spoustu lidí po bytě. Abych pravdu řekla, už ani nevim, kdo to tam ten večer všechno byl. 

Když jsem se v rámci seznámení vtěsnala na minibalkónek mezi ostatní, nevydržela jsem to a musela sem si poztěžouvat. To neustálé "bydlIJOU" "dělaJOU" "chlastaJOU" a vůbec to neustálý "JOU" mi rvalo uši. Samozřejmě jsem se dočkala neuvěřitelného výsměchu. Co jinýho bych si taky jako ta "pražanda" zasloužila, že? :-)

Pak se většina osadnictva sebrala a odešla do hospody. Docela sem si oddechla, protože do té chvíle nebylo pŕesně vidět, kdo všechno patří do bytu a kdo je jen na návštěvě - totiž s kym budu muset sdílet postel a kdo se laskavě odebéře dom.

Mális, co šel s námi a galantně vláčel celou cestu mé 30 kilové zavazadlo odešel chvilku poté, co kufr odevzdal do bytu. A tak jsme se se Šárkou rozhodli, že si dáme sedmičku vína a vyrazíme na chvíli za ním.

Čapla jsem tedy další sedmičku vína na cestu a vyrazili jsme. Návštěva to byla rozpačitá. Připadala jsem si jako tchýně na návštěvě. Mális byl až upjatě přeslušnělý, celý byt byl osvícen lampičkou, přes kterou byl přehozen rudý hadr a možná právě to ve mě vyvolávalo býčí náladu, což ještě více podtrhlo náladu nerudné tchýně na návštěvě dceřinýho milence :-D

A tak jsme šli zase domu. Šárka byla po pár locích vína opilá a tak se rozhodla jít spát. Asi hodinu poté jsem poletovala po bytě s kbelíkem od jejích zvratek. Byla jsem taky dost cinklá, a tak jsem to přežila bez úhony.

Rozhodla jsem se uvařit česnečku na ráno, abych jí trošinku pomohla.

Během vaření jsem dopíjela lahev a šmátrala po kuchyni...

Chvíli před dovařením se vrátil brácha - Ivoš. prošel kolem mě a najednou se zarazil. "Co tady děláš?" zeptal se skoro vyděšeně. "Šárce je blbě, tak jí vařim česnečku". Právě z tohohle okamžiku si Ivula neustále děla srandu. Prý čekal ségru, co zase v noci rabuje ledničku, ale že tam potká zrovna mě, to teda ne. No - co už - Šárka jako Šárka, ne? :-D Kecali jsme kecali, načali další lahev vína a vydali se na společnou lodžii. Tam jsme v kecání pokračovali. Vlastně s ubívajícím vínem se náš rozhovor změnil v můj dlouhý monolog. Potřebovala jsem se vypovídat z toho všeho, co se mi za poslední půlrok přihodilo. Čím víc jsem mluvila, tím víc se mi ulevovalo. Slzy se mi draly do očí, ale po dlouhé době jsem nic necítila. Žádná bolest, žádná úzkost - nic.

On jen stál a poslouchal mě. Pořád se na mě díval. V tu chvíli jsem si to ale neuvědomovala. Pak jsem škobrtla o nenačatou lahev vína a rozbila jí. Byl čas jít spát. 

Ještě že tak - říkala jsem si v duchu. Ještě chvíli a asi bych mu skončila v náručí a bůhví, jestli by o to vůbec stál. Byla jsem za tragický půlrok zlomená, vyprahlá a potřebovala jsem obejmout. Tímhle způsobem ale ne. Vnucovat se někomu pod návalem alkoholu - to už ne. 

Když jsme se rozešli - každý do svého pokoje, šla jsem do sprchy a přemýšlela. Pořád se na mě díval... na tom balkóně... taknějak zvláštně... má hrozně krásný oči a dlouhý řasy a ruce... a vůbec.. DOST! musela jsem si nahlas říct, abych zastavila celou polemiku o Šárčinym bráchovi. 

Cestou z koupelny jsem se zastavila uprostřed chodby. Nalevo - do ložnice k Šárce, nebo se jakoby ztratit a jít napravo - k Ivošovi. Když se mi opět vrátil mozek do původní polohy, chtěla jsem si dát facku. Vyrazila jsem k Šárce do ložnice. Uvelebila se na nafukovací matraci na postel, podívala se do všech čtyř rohů a zavřela oči.

Ale on má opravdu moc hezký úsměv... proběhlo mi ještě hlavou...a usnula jsem.